V čem nejčastěji chybujeme, když se nám stane pracovní úraz?

Když se nám stane pracovní úraz, nemáme čas přemýšlet o tom, co a jak podchytit, aby vše bylo po zákonné stránce v pořádku. Navíc v tu chvíli často plně důvěřujeme zaměstanvateli a věříme, že ví, co dělá. Jenže problém s poskytnutím náhrady za vzniklý pracovní úraz může vzniknout i díky chybě či podcenění situace, která nastane ještě někdy dříve před samotným pracovním úrazem.

V čem tedy zaměstananci nejvíce chybují ?

1. Nenosí, nepoužívají atd. ochranné pracovní pomůcky při práci, nedodržují právní a jiné předpisy týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a při práci se chovají a jednají lehkomyslně.
2. Podcení situaci a bezodkladně neoznámí svému nadřízenému vedoucímu zaměstnanci jakýkoliv pracovní úraz svůj (pokud jim to zdravotní stav dovolí), popřípadě pracovní úraz jiného zaměstnance či úraz jiné fyzické osoby, jehož byli svědkem. Z pořezání prstu o list kancelářského papíru se např. v prašném prostředí lehce může stát něco vážnějšího se zánětem, infekcí; zvrtnutí kotníku se nerozchodí, naražená záda po uklouznutí na schodech nepřestanou ani po několika dnech bolet apod.
3. V případě nutnosti ošetření lékařem si nepohlídají, co a jak přesně lékař do lékařské zprávy zapíše. Někdy i pouhá popisná drobnost může být rozhodující.
4. Nespolupracují na objasňování příčin vzniku pracovního úrazu. Především tím, že nesdělí všechny okolnosti a informace, které se odehrály před, v průběhu a po úrazu. Často se stejně na to, že někdo lhal či něco zatajil, při vyšetřování přijde, čímž se ztíží celý proces vyšetřování, který se také často protáhne z důvodu dalšího a důkladnějšího prověřování celé záležitosti.
5. Odmítnou bezdůvodně bezprostředně po úrazu provedení testu na drogy a alkohol, přestože zaměstnavatel má právo provedení testu požadovat.
6. Pozmění či zničí místo, kde k možnému pracovnímu úrazu došlo, čímž opět ztíží nebo dokonce znemožní řádné vyšetření okolností nastání úrazu.
7. Podcení situaci co do vlastní dokumentace a zachycení místa úrazu, např. fotodokumentací, videozáznamem, zjištěním údajů o svědcích úrazu (ne vždy se na pracovišti známe všichni osobně). Tento bod je opravdu důležitý. Stává se, že na začátku vyšetřování vzniku úrazu bývá zaměstnavatel vůči zraněnému zaměstnanci velmi vstřícný a nápomocný a nic není problém. Pak najednou, když se úrazem začne zabývat pojišťovna a řeší se, zda úraz bude uznán jako pracovní a zda a na co bude mít zaměstnanec nárok, najednou zaměstnavatel otočí, s nikým nespolupracuje a snaží se šetření co nejvíce oddalovat a natahovat. Dobře podchycená důkazní situace ze strany zaměstnance pak může být velmi nápomocná, ať již v komunikaci s odpovědnostní pojišťovnou zaměstnavatele nebo v případě soudního řízení ohledně uznání úrazu co by pracovního ze strany zaměstnavatele, potažmo odpovědnostní pojišťovny.
8. Neohlídají si, zda zaměstnavatel úraz řádně zaevidoval do knihy úrazů, popř. vyhotovil záznam o pracovním úrazu, a zda postupuje tak, jak má.
9. Přistoupí na dohodu se zaměstnavatelem, že se vlastně nic nestalo, že si za to mohou pouze a jen sami a že tedy nemá ani smysl cokoliv do knihy úrazů psát a nejlepší bude, pokud si úraz vyřeší přes svoje úrazové pojištění s tím, že neřeknou, že se to stalo v práci. Navíc si v takovou chvíli ani neuvědomí, že tím, že svojí úrazové pojišťovně vědomě nesdělí všechny pravdivé informace o úrazu, mohou se svým jednáním dopustit trestného činu pojistného podvodu.
10. Nechají se ovlivnit prvotním, a často zištným, názorem zaměstnavatele, že jejich úraz nenaplnil zákonnou definici pracovního úrazu, např. co do skutečnosti, že úraz vznikl nezávisle na vůli zaměstnance krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů nebo že se jim úraz stal sice v práci, ale na místě, kde se běžně vůbec nemají pohybovat, nebo na stroji, který běžně neobsluhují, a tak si za to mohou sami a zaměstnavatel nic dělat ani řešit nemusí.