Se syndromem zavrženého rodiče se v praxi setkáváme zejména u dětí po rozchodu či rozvodu rodičů. Jaký vliv má tento psychologický fenomén na zdraví dítěte a jaký má význam z právního hlediska? 

Syndrom zavrženého rodiče

Syndrom zavrženého rodiče je pojem, který vznikl počátkem 80. let minulého století a který je používán pro příznaky, jež se objevují zejména u dětí po rozchodu či rozvodu rodičů. Projevy syndromu spočívají v tom, že dítě stojí na straně jednoho z rodičů a dlouhodobě, soustavně a neodůvodněně odmítá druhého z rodičů a nerespektuje jej. Tento postoj může přerůst i v urážky a nenávist vůči rodiči ze strany dítěte.

K syndromu zavrženého rodiče dochází zejména z důvodu manipulace jednoho z rodičů s dítětem, kdy jej proti druhému „navádí“, pomlouvá, snaží se s překazit jeho styky s dítětem a buduje vůči němu v dítěti zlobu či nenávist. K tomuto jednání se uchyluje zpravidla ten z rodičů, který má po rozchodu či rozvodu svěřeno dítě do své výhradní péče.

Negativní dopad syndromu na dítě

Toto jednání významným způsobem poškozuje nejen druhého z rodičů, nýbrž také samotné dítě. U dítěte, které je soustavně nabádáno k nenávisti vůči druhému z rodičů může v důsledku tohoto jednání docházet ke vzniku stresu, v jehož důsledku se u něj mohou rozvinout psychické obtíže – dítě ztrácí svůj svobodný názor, dochází u něj k izolaci od druhého z rodičů a narušení vztahů s příbuznými ze strany zavrženého rodiče, zabrzdění či poškození emocionálního, psychosociálního vývoje a tak dále.

Syndrom zavrženého rodiče z právního hlediska

právního hlediska pak odporuje jednání manipulujícího rodiče právním předpisům a zásadám definovaným v občanském zákoníku, kterými by se měl rodič při výchově dítěte řídit a respektovat. Jedná se zejména o porušení povinnosti vykonávat rodičovskou odpovědnost v souladu s nejlepšími zájmy dítěte, ve vzájemné shodě s druhým rodičem.

Rodiče mají povinnost jít dítěti příkladem, umožnit mu styk s druhým rodičem, řádně jej na tento styk připravit a zdržet se všeho, co by mohlo narušit vztah k dítěte k druhému rodiči, popřípadě toho, co by mohlo ztížit výchovu dítěte. Rodičovská odpovědnost je v takovém případě vykonávána v rozporu s právními předpisy.

Jde-li o možnosti obrany zavrženého rodiče proti jednání manipulujícího rodiče, vždy bude záležet na tom, zda a jaké řízení ve věcech dítěte probíhá – jestli a zda už bylo o péči a výchově dítěte rozhodnuto a do jaké míry se syndrom zavrženého rodiče u dítěte rozvinul.

Mimosoudní řešení: Zapojení orgánů poskytujících ochranu zájmů dítěte

S ohledem na nejlepší zájem dítěte je vždy žádoucí, aby v případě sporu ohledně péče o dítě nalezli rodiče vzájemnou shodu. Nejsou-li rodiče schopni nalézt shodu a dohodnout se ohledně podstatných záležitostí sami, přičemž jeden z rodičů začne s dítětem manipulovat ve svůj prospěch na úkor druhého rodiče, je vhodné zapojit do jednání další subjekty, jejichž úkolem je poskytovat ochranu zájmům dětí – jedná se zejména o orgán sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) či rodinné poradny, které mohou svou činností přispět k odstranění problémů týkajících se péče o dítě a výchovy.

Soudní řešení

Není-li možné problémy řešit mimosoudní cestou, je oprávněným subjektem pro řešení záležitostí týkajících se péče o dítě soud, který může v případě rozporů rodičů a projevů manipulace nařídit rodičům dítěte účast na mimosoudním smírčím či mediačním jednání, rodinné terapii nebo jim může uložit povinnost navštívit odborníka v oboru dětské psychologie. Prozatímně, do doby, než bude o péči a styku s dítětem definitivně rozhodnuto, je možné využít také institutu předběžných opatření, která alespoň dočasně upraví poměry mezi rodiči a dítětem.

Ve fázi výkonu rozhodnutí pak mohou být využita opatření v podobě povinného setkání s mediátorem, stanovení plánu navykacího režimu za účelem zajištění postupného kontaktu dítěte s osobou oprávněnou ke styku s ním, styku rodiče s dítětem za současného dohledu OSPOD a podobně. Krajním prostředkem výkonu rozhodnutí pak může být odnětí dítěte pečujícímu rodiči, který neposkytuje součinnost při plnění navykacího plánu, maří snahy o nápravu vztahu mezi dítětem a rodičem, kdy jiné, méně invazivní prostředky, nejsou dostačující.

 

0 hodnocení

Informace k článku jsou platné k datu vydání.