Přípustné riziko vs. zákon: Kdy může být trestný čin legální?

Podstata přípustného rizika

Riziko je situace, kdy si nejsme jisti, zda dosáhneme očekávaného a žádoucího následku. Zároveň však víme, že může nastat i následek, který je nežádoucí. Z pohledu trestního práva představuje takový nežádoucí následek porušení nebo ohrožení zájmu, který chrání trestní zákon. Riziko tak spočívá v jednání, které, pokud nastane následek relevantní z hlediska trestního práva, by vedlo k trestní odpovědnosti. Avšak v případě, že jsou dodrženy zákonem stanovené podmínky a pravidla, je protiprávnost takového jednání vyloučena.

Přípustné riziko jako okolnost vylučující protiprávnost

Přípustné riziko upravuje § 31 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.). V jeho prvním odstavci jsou vymezené podmínky přípustného rizika, zatímco druhý odstavec uvádí případy, za kterých se o přípustné riziko jednat nemůže.

Podle tohoto ustanovení ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem není protiprávní nebo trestné, pokud k němu došlo při společensky prospěšné činnosti. Tato činnost musí být vykonávána v rámci zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce osoby, která jedná v mezích přípustného rizika, a musí odpovídat aktuálnímu dosaženému stavu poznání a dostupným informacím.

Zároveň tato činnost nesmí ohrožovat život nebo zdraví, ledaže k ní byl dán souhlas v souladu s jiným právním předpisem. A zároveň zamýšlený výsledek, k němuž směřuje, není neúměrný míře rizika. Tato uvedená činnost rovněž nesmí odporovat jinému právnímu předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti a ani se nesmí příčit dobrým mravům. Důležitou podmínkou také je, že společensky prospěšného výsledku není možné dosáhnout jinou cestou.

Pojďme si to shrnout. Jednání, které můžeme podřadit pod tento trestněprávní institut, musí splňovat několik podmínek:

• vykonávaná činnost je společensky prospěšná;
• daná situace byla důkladně uvážena; 
• jednání je v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které jsou k dispozici v době rozhodování o dalším postupu; 
• jde o činnost v rámci zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, při níž dochází k ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem;
• existuje pravděpodobnost relativně malé škody, která je menší než pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle;
• činnost nesmí zřejmě odporovat požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčit dobrým mravům;
• společensky prospěšného výsledku nelze dosáhnout jinak.

Kdo může riskovat

Podle zákona může riskovat jen osoba v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce. Musí se tedy jednat o kvalifikovanou osobu, profesionála. Jen ten je totiž schopný posoudit míru rizika ve vztahu k výsledku, kterého má být dosaženo. Kvalifikovaná osoba musí o rizikovém jednání rozhodovat lege artis. To znamená, že musí rozhodovat v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi v době rozhodování o dalším postupu. Nemůže tedy vycházet ze zastaralých, neaktuálních poznatků a informací.

Společensky prospěšná činnost

Společensky prospěšné je takové riziko, jestliže se jeho podstoupením zvyšuje celková společenská efektivnost a produktivita práce, respektive jestliže dochází k osobním, časovým a materiálovým úsporám. Samozřejmostí přitom je, že výhoda, o kterou se usiluje, nesmí být neoprávněná. Upřednostněno tedy bude prosazování nejvýznamnějších společenských zájmů a ochrana základních lidských práv a svobod, zatímco ryze individuální a soukromé zájmy budou vyloučeny.

Společensky prospěšnou činnost tak můžeme shledávat zejména v oblasti výzkumu a vývoje, technického rozvoje výroby, farmakologie a medicíny, ale například i při výkonu tzv. nebezpečných povolání (policistů, hasičů, záchranářů, příslušníků horské služby, vojáků apod.). 

Společensky prospěšného výsledku nejde dosáhnout jinak

Zákon nepřipouští podstupování zbytečného rizika v případech, kdy lze společensky prospěšného výsledku za daných okolností dosáhnout jinak – s menším rizikem nebo bez něj. Z hlediska zvolené varianty by mělo toto řešení vykazovat nejvhodnější poměr pravděpodobnosti užitku a ztráty, stejně jako jejich velikost. Přípustným rizikem je jen riziko nevyhnutelné, které už nelze dále redukovat.  

Ohrožení života a zdraví člověka

Je mnoho případů, kdy se zájem na ochraně života a zdraví dostává do rozporu se zájmem na výkonu určitých rizikových činností (např. v těžebním průmyslu nebo při dovolených biologických experimentech na člověku), přitom ale tyto činnosti nejde zakázat. 

Osoba, které potencionálně hrozí ohrožení na životě a zdraví, musí být o všech rizicích spojených s rizikovou činností předem poučena. Jedná se o tzv. informovaný souhlas osoby s rizikovou činností.

Je zřejmé, že takový souhlas musí být konkrétní, svobodný a v souladu s dalšími právními předpisy (souhlas například nemůže dát nepříčetná osoba).

Míra rizika ve vztahu k výsledku, ke kterému riziko směřuje

Protiprávnost rizikové činnosti můžeme vyloučit pouze tehdy, pokud je zachována určitá přiměřenost mezi mírou rizika a očekávaným výsledkem. To znamená, že míra rizika nesmí být zjevně nepřiměřená k cíli, kterého má být dosaženo.

Při hodnocení míry rizika je tedy nutné posuzovat optimální vztah mezi rozhodujícími faktory, jako je hodnota chráněného statku, velikost zamýšleného pozitivního výsledku, velikost možného nechtěného negativního následku i stupně pravděpodobnosti, že tyto nastanou. 

Soulad činnosti s právními předpisy, veřejným zájmem, zásadami lidskosti a dobrými mravy

Zákon také stanoví, že riziková činnost nesmí zřejmě odporovat požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo dobrým mravům.

Přípustné riziko nemůžeme aplikovat na činnosti, které zřejmě odporují požadavkům jiného právního předpisu. Pokud existuje předpis upravující daný typ rizikové činnosti, je samozřejmě nutné se jím řídit.

Mnoho činností ale není upraveno zákonem ani jinými právními předpisy. Trestní zákoník proto využívá tzv. neurčité právní pojmy, jako jsou veřejný zájem, zásady lidskosti nebo dobré mravy, které umožňují soudu vykládat případy přípustného rizika s ohledem na konkrétní okolnosti a obecné zásady. Tyto právní kategorie jsou však natolik obecné, že vymezení jejich jednoznačné definice je velmi obtížné.