Dědictví a vše, co o něm potřebujete vědět

Dědictví a dědické právo

Dědictvím je to, co z pozůstalosti přejde v rámci dědického řízení na zůstavitelovi dědice, kterým náleží dědické právo.

Dědické právo představuje souhrn právních norem, které upravují přechod práv a závazků zůstavitele na další osoby. Jinými slovy je to právo na pozůstalost nebo na její poměrný podíl. Dědicem je ten, komu náleží dědické právo.

Pozůstalost

Pozůstalost je tvořena celým jměním zůstavitele k okamžiku jeho smrti. Výjimku mají práva a povinnosti, které jsou vázané výlučně na jeho osobu. Ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci (právo na odčinění újmy – vytrpěná bolest nebo ztížení společenského uplatnění ve formě peněžité náhrady uplatněné u soudního orgánu).

Jmění

Jmění zůstavitele tvoří aktiva a pasiva. Nejedná se pouze o pohledávky a majetková práva, která vznikla do okamžiku jeho smrti, ale také práva, která mají svůj původ v právních skutečnostech za jeho života, ale jejich existence nastane až po smrti zůstavitele (např. daňové přeplatky či nedoplatky).

Peněžitá práva zaměstnavatele zanikají smrtí zaměstnance. Výjimkou jsou práva, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto, nebo práva, která byla zaměstnancem před jeho smrtí písemně uznána co do důvodu i výše. Situace se vztahuje i na právo na náhradu škody, která byla způsobená úmyslně.

Předpoklad pro dědění

Předpokladem pro to, aby nastalo dědění, je smrt zůstavitele. Tu je třeba prokázat veřejnou listinou, kterou vystaví příslušný matriční úřad. Veřejnou listinou je úmrtní list, který vydá příslušný matriční úřad po provedení zápisu do knihy úmrtí, a to na základě listu o prohlídce zemřelého.

Není-li tento způsob možný, prohlásí soud člověka za mrtvého, i bez návrhu, rozhodnutím o prohlášení fyzické osoby za mrtvou. To platí v případě, že zde nejsou žádné pochybnosti o jeho úmrtí (např. utonutí a nenalezení pozůstatků). Soud současně určí i den smrti zůstavitele.

Dědic

Dědicem může být jak osoba fyzická, tak i právnická, a to včetně počatého dítěte. Předpokladem je, že musí mít tzv. právní osobnost. Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku a vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku. Kdo zemře před zůstavitelem nebo současně s ním, nedědí.

Dědí se na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe. Jedná se o tzv. dědické tituly.

Závěť a dědická smlouva

Závěť a dědická smlouva vzniká na základě vůle zůstavitele.

Dědickou smlouvou povolává zůstavitel druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice či odkazovníka a druhá strana to přijímá. Dědická smlouva se řadí na první místo mezi dědickými tituly, a to proto, že je nejsilnějším titulem dědického práva. To znamená, že se její platnost jen těžko popírá.

Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Závěť může zůstavitel kdykoli změnit nebo zrušit tím, že ji odvolá nebo pořídí novou závěť. Naproti tomu dědická smlouva strany zavazuje.

Dědění ze zákona

Zákon je dědickým titulem a postupuje se podle něho, až když nedojde k posloupnosti podle dědické smlouvy nebo podle závěti. Pokud neexistuje žádný zákonný dědic, který byl nabyl dědictví, stávají se dědici odkazovníci, a to na základě poměru hodnoty svých odkazů.

Jestliže nedědí žádný dědic ani odkazovník v roli dědice, připadne dědictví státu (tzv. odúmrť). Na stát se tak hledí jako na zákonného dědice, ale s tím, že nemá právo odmítnout dědictví ani právo na odkaz. Odkazem se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání věcí nebo na zřízení určitého práva.

Dědické skupiny

Zákon je tím nejpoužívanějším dědickým titulem a určuje tzv. dědické skupiny.

1. třída

V první třídě dědiců dědí děti a manžel/manželka zůstavitele, každý z nich stejným dílem. Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti. Totéž platí o vzdálenějších potomcích téhož předka.

Potomci dítěte dědí ze zákona tehdy, když dítě nepřežilo zůstavitele, zemřelo současně s ním, odmítlo dědictví, je dědicky nezpůsobilé nebo se zřeklo dědického práva. Jeho potomci dědí jen tehdy, když zřeknuvší se předek ujednal se zůstavitelem, že zřeknutí se dědického práva nepůsobí proti potomkům. Dále, pokud bylo vyděděno. Zde platí, že potomci jsou dědici jen tehdy, když se vyděděný potomek nedožil smrti zůstavitele. Mezi ně ale nepatří ti, kteří byli samostatně vyloučení z dědického práva. Přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, dědí jeho potomci tehdy, když tak zůstavitel projeví svoji vůli.

Registrovaný partner dědí stejně jako manžel v první či druhé dědické třídě.

2. třída

Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé třídě manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Společná domácnost je tvořena fyzickými osobami, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (společné bydlení trvalé povahy). Dědici druhé třídy dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně polovinu pozůstalosti.

3. třída

Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti.

V této dědické skupině společně se sourozenci zůstavitele dědí i ten, kdo byl osvojen rodiči zůstavitele. Má tak postavení společného dítěte manželů (považuje se za sourozence ostatních dětí osvojitelů). Pokud nedědí, dědí i v tomto případě jeho děti.

4. třída

Nedědí-li žádný dědic ve třetí třídě, dědí ve čtvrté třídě stejným dílem prarodiče zůstavitele.

5. třída

Nedědí-li žádný z dědiců čtvrté třídy, dědí v páté třídě jen prarodiče rodičů zůstavitele. Prarodičům zůstavitelova otce připadá polovina dědictví, prarodičům matky připadá druhá polovina. Obě dvojice prarodičů se dělí rovným dílem o polovinu, která na ně připadá.

Nedědí-li jednotlivý člen dvojice, připadne uvolněná osmina druhému členu (maximální počet 8, proto 1/8). Nedědí-li dvojice, připadne tato čtvrtina druhé dvojici téže strany. Nedědí-li ani jedna dvojice téže strany, připadá dědictví dvojicím druhé strany ve stejném poměru, v jakém se dělí o polovinu dědictví, která jim připadá přímo.

6. třída a další

Nedědí-li žádný z dědiců páté třídy, dědí v šesté třídě děti dětí sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, každý stejným dílem. Nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti.